Šťastné, veselé a bez žlučníkového záchvatu!

Vážení přátelé!

Za poslední měsíc jsem už potřetí zdravotně na hromadě, takže cvičení šlo dopryč, nastoupil zázvorový čaj, snaha přežít to přes svátky a česnečka dle Dity P. Kdyby ještě někdo sháněl..tak (http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10588743864-denik-dity-p/213562260300002-vyprostovaky/obsah/279769-kremova-cesnecka/) 

Splnil se mi sen, konečně jsem si na Vánoce objednala krabici cukroví, které dělal někdo jiný. Mě to moje sice chutná, ale designově to není nic moc, a hlavně taky se jím vždy přejím při výrobě. Jediné cukroví, které jsem letos vyráběla byly perníčky a dvouletá dcera mi vehementně pomáhala, takže to trvalo neskutečně dlouho.

Co jsem letos chtěla vyzkoušet i přes mojí zlíbivou babičku troubu byla Vánočka. Moc děkuji internetu a blogerce na Menu domů, že tak pěkně rozmalovala to pletení. Konečně jsem pochopila jak na to. Viz obrázky jak mi to šlo:-)  A dokonce jsem udělala variantu ze špaldové mouky a třtinového cukru, vzhledově to vypadá velmi podobně jako klasická, takže se mi podařilo rodinu trochu ošálit.

Co se týká hubnutí, oficiálně ho posouvám na Nový rok, neb doufám, že do té doby už budu alespoň trochu fit...

Vám moc děkuji za držení palců, určitě to je stále potřeba a bude v roce 2014. Už nyní si začínám psát nějaké jídelníčky, neboť je mi jasné, že po Vánocích bude potřeba ulevit trávicímu systému.

Možná mě v tom krku bolí schválně, abych nemohla polykat nic co není tekutého stavu a nevoní po citronu:)


Přeji Vám moc krásné Vánoce, užijte si paní Pohodu, vůni stromečku a dobrot  (nepřežeňte to, ať nejdete se žlučníkovým záchvatem) a ať vám Ježíšek nadělí třeba i nějaké prima sportovní náčiní nebo vymazlený oděv na sport. Budu se těšit, že se mi pochlubíte.

Vaše Kristýna

Nečekaná změna životního stylu

Psala jsem Vám před pár měsíci, že bych ráda změnila svůj životní styl.

To jsem ovšem nevěděla, že po několika pokusech začít mít pravidelný pohyb, vyzkoušení několika sportovních aktivit a většinou následným onemocněním dětí nebo mým, přišla velká nečekaná sportovní aktivita. Jmenuje se to sprint do a z mateřské školy.

Zdroj: Freedigitalphotos

Můj den předtím vypadal tak, že jsme s dětmi vstali kolem osmé, v klidu se nasnídali, vyřídila jsem vše co jsem potřebovala od emailů, po napsání článků, naobědvali se, šli na chvhíli ven, pak dcera usnula, přišla babička nebo slečna na hlídání a já si 1-2x týdně odskočila na alpining nebo posilovny a tak nějak jsme pak vpluli do večera, děti šly spát, já jsem mohla v klidu dodělat resty.

Nyní můj den vypadá následovně: V 6.30 mi zazvoní budík na telefonu a prvních pár dní jsem měla málem vždy infarkt, přeci jen, co si budeme povídat, za poslední 4 roky co jsem s dětmi doma jsem si navykla vstávat x krát za noc podle dětí a ráno mě opět budily děti, ale rozhodně ne řev budíku.

Jelikož na snídani lpím, jinak jsem ještě do dvanácti nefunkční, takže si uvařím zelený čaj a nasypu si zrní s mlékem. Zjistila jsem, že když si udělám svůj kotel čaje, nestihne vychladnout do doby kdy opouštíme domov, takže jsem provedla upgrade, vařím si jen půl hrnku.

V sedm budím děti, nejdříve syna, který je po mne a tváří se dost dlouho jako vyoraná myška, dávám mu mlíčko, které vypije ještě v posteli, oblékám jeho a dceru, snažím se do dětí nastrkat trochu snídaně, obouváme boty, vybíháme na autobus. Cesta nám trvá 15 minut, celá cesta 45. Doběhenme do školky, snažím se, aby se syn převlékl, mezitím je dcera už v ponožkách. Ta samozřejmě do školky nejde. Takže jeho odevzdám paní učitelce, dceru opět obléknu a jdeme na bus domů. Doma se dvě hodiny ohřejeme a čeká nás cesta znovu pro syna, chodí jen na dopoledne.

Cestou tam dcera začíná zívat a stěžovat si, že jí bolí nožičky. Vyzvedáváme syna, je velmi unaven, dcera vyžaduje abych jí nesla, snažím se jí vysvětlit, že za chvilku si sedne v autobuse. Sedají si oba a do deseti minut usínají. Z konečné je nesu oba, ještě že to je jen deset minut. Přicházíme domů, opatrně pokládám děti do postele, většinou se z nich někdo proudí a je kňoura.Uděláme oběd, já si dám Caro s mlékem nebo čaj a kolem páté bych byla schopná vlézt do postele. Kolotoč končí s ukládáním dětí a pokud se chci trochu nabrat síly na druhý den, nemůžu viset na netu do půlnoci. Takže se omlouvám, že se vyskytla trochu pauza od mého posledního psaní. Ale určitě se zaběhnu a zase najdu nějakou novinku na kterou vyrazím, už si brousím zuby zase na nové sportoviště.

Zatím zjišťuji, že mě bolí stehna, z toho neustálého pobíhání po městě. Jen s tou stravou je to bída, musím si nadělat krabičky předem, jinak nestíhám pravidelně jíst.

Alpining

Jak jsem slibovala, po dvou týdnech flákání se u sporáku, je potřeba zase endrofíny dodat jinak než přes dobroty, což vám povím, je při sledování pátečních dílů Dity P velmi těžké! Ona je prostě úžasná, žádná vychrtlina, má šarm, má vtip a ještě dělá úžasné dobroty..no nic, zpátky k Alpiningu.

Zdroj: itelegraph.co.uk

Jelikož ráda testuji nové sportovní aktivity, vyrazila jsem tentokrát na hodinu Alpiningu.

Rozhodla jsem se, že půjdu zase na nějakou skupinovou lekci, neboť fitko je sice dobré, ale rozhodně se nedokopu k takovým výkonům, jako když u toho hraje hudba a hecuje mě instruktorka.

Udělala jsem si rezervaci a vyrazila. Místnost Alpiningu na můj vkus byla moc nudlovitá,vedle sebe byly jen dva stroje, ale jelikož se nikdo nehrnul moc dopředu, šla jsem do třetí řady, abych ještě dobře viděla na instruktorku a zároveň nestála pod reproduktorem. Asi abychom se cítili více na horách, byly po zdech teda ty Alpy. Hned jsem se přihlásila, že jsem tam poprvé, a tak mi byl pás nastaven na střední sklon. Vtip je podobně jako na Heatu ten, že pás rozhýbáváte sami. Říkala jsem si, jo to bude pohoda, prostě jenom půjdu, jako na Heatu. Nicméně jsem pochopila, že ruce se dávají do pěti různých pozic, ty činky co visely na boku také mají svůj efekt jiný než dekorační a na podložku schovanou pod pásem se také dostalo a to kolečko na boku jsem pochopila až později, ale brzdí se tím pás!

Na lekci jsem přišla s předstihem, mám ráda, když si své místo na cvičení můžu vybrat a ne když na mne zbyde nějaké neoblíbené (třeba pod prapodivnou vzduchotechnikou, která snad odvádí pachy z wc a bistra zároveň). Všimla jsem si, že ostatní lidé, co přišli dřív, na pásu chodí. Snažila jsem si nejdříve převázat tkaničku na pravé tenisce, poté i na druhé, načež jsem usoudila, že je blbé tvářit se, že nic neumím, a rozešla jsem se taky. Během těch pěti minut než lekce začala jsem vyslechla nechtěný rozhovor paní s pánem o řadu dále, kde si vyprávěli veselé historky o tom, jak na minulé lekci byla paní, která málem dostala infarkt a nebyla schopná udělat ani jednu variaci. Takové nemístné strašení nováčků! Nedala jsem sice na sobě nic znát, ale hrdlo se mi trochu stáhlo, jaké variace?! To nepošlapu hodinu na pásu v různém tempu? Instruktorka dorazila, já se dávno potila a snažila se nemyslet nad chuděrkou, která to minule nedala a dnes už nepřišla. Začalo se docela v pěkném tempu, prý na rozehřátí, ze mě již dávno lilo..Vtip bude tedy v těch variacích. Za ta léta aerobiků a několik ročníků tanečních jsem díkybohu kroky stihla vnímat, jen sesynchronizovat krok po pásu,  úkok na brzdnou plochu (kdo to vymýšlel, měl asi nožičku jako laňka, taková úzká plocha mě stála velké množství energie, trefit se, nezlomit si kotník tím, že šlápnu mimo pás, který je zhruba ve výšce 30 cm od země) a zákrok, případně předkopávání, případně tah nohou všemi různými směry. 

Přehmatávání jsem také za chvilku zvládala. Různá véčka a výstupy na konstrukci jsem také "zmenežovala" tak, že nic nikde neupadlo, neutrhlo, ať již na stroji či na mém těle. Ránou pod pás byly otočky. Naznačila jsem, že jsem ráda, že jdu dopředu, natož abych se otáčela hned na první lekci. Ale Ale po tom co jsem se pár desítek vteřin musela koukat na pána přede mnou, který svým otočením narušil moje soukromí a hleděli jsme si z blízka do očí, usoudila jsem, že se radši přizabiju a vyzkouším otočku o 180 stupňů. Napoprvé se mi nohy zaškobrtly, dostihl mne strach a tak jsem se opět vrátila na výchozí pozici. Mezitím ostatní těch otoček udělali již několik. Druhý pokus. Hlavou se mi honilo, zda jako potřebuji takovéhle výzvy, konstrukce je tvrdá, samý kov, pan optik mi brýle naposledy spravil se slovy, že další ránu už asi nepřežijí, cítila jsem budoucí modřiny po celém svém těle. A pak jsem si řekla, že ne! Na tyhle podkopávající myšlenky musím zapomenout a myslet pozitivně. Prostě nebudu koukat na toho opoceného chlápka a otočím se! Když se tak lehce uchichtl mé minulé neotočce, musím ukázat, že narozdíl od jiných nepotřebuji tři lekce, ale zvládnu vše napoprvé. Světe div se, otočením mysli na pozitivní mód se otočilo i mé hmotné já. Tato zkušenost mne posílila natolik, že jsem dalších 15 minut šlapala a točila se a křížila jako nic. 

Po půlhodině se dostavila krize největšího kalibru. Měla jsem pocit, že vyplivnu plíce i se žaludkem, že omdlím nebo se rozpláču, pozvracím, odejdu, demonstrativně si stoupnu a ani se nehnu..tohle všechno se honilo mojí hlavou i zbytkem těla. Všimla jsem si, že se potím na předloktí, jak nezvyklé a zvláštní!

A tak jsem zpomalila, zamyslela se nad tím, co zase ta hlava blázní a zakázala si ten režim QUIT!

Během pár minut se uklidnil i můj tep a já došlapala zbytek chodící části. Následovalo posilování břicha. Tak jako při cvičení Jillianiných 30 day shred, i zde jsem se na posilování břicha (podotýkám nejslabšího svého článku) těšila! Díky kolektivní síle jsem to nevzdala, u spodního břicha jsem si upravila cviky podle své paní fyzioterapeutky, byla si vědoma středu svého těla, beder, dýchání, všeho toho, na co jsem celé roky kašlala a ono se to ohlásilo po letech vyhřezlou plotýnkou samo:)

Následovalo příjemné protažení a konec lekce. Šedesát minut uteklo jako voda a tolik emocí a energie, kolik proteklo, zpětně nad tím žasnu, co vše se může během jedné hodiny odehrát v člověku. Jo a svojí 1.5 litrovou petlahev jsem do sebe kopla již po 45 minutách. Příště si beru jednu rezervní půllitrovku s sebou. Nejsladší na závěr byla teplá sprcha a relax během 20-timinutové cesty domů autobusem. Alpiningu tedy dávám jedničku s hvězdičkou. Aerobní i posilovací, nohy ruce a hodně hodně střed těla (aby člověk neupadl, musí se držet zpevněný!). Druhý den mne nic nebolelo, ovšem třetí jsem málem nevstala z postele. Nicméně jdu brzy znovu. Pokud se budete chtít přidat, budu jen ráda a smát se vám určitě nebudu, nemám to v povaze:-)

Pečem' kringel

Jistě jste to už slyšeli, v ČR je mánie pečení vlastních chlebíků, pěstování kvásků apod.
I mne tato mánie neminula, i když jsem jí dlouho odolávala, s jasným odkazem na to, že pokud mám plynovou troubu, která většinu mých snah z jedné strany spálí, z druhé nedopeče, nemá smysl se pokoušet..no tak to omyl. Po tom, co mi na mé Facebookové zdi nabíhá tolik upečených rohlíčků, chlebů a jiných pochutin, nedalo se odolat.

A tak jsem v předchozích měsících kultivovala a hubila kvásek, pekla chlebíky, vybavila se ošatkou i správným typem mouky, kmínem a ostatními pochutinami. To vše se dalo produkovat v relativně omezené míře.

Smrt mé zářijové snaze zhubnout nasadil recept na Estonský kringel. Prostě je to jednoduché, zadělala jsem těsto a pomáhala rozválet dvouleté dceři, zbytek, od namazání a zarolování zvládla sama, rádýlkem jsme rozřízly a zamotaly a světe div se, upekly i v té troubě, co s námi moc nekamarádí.
Aby to nebylo jen úplně z bílé mouky, nahradila jsem půlku celozrnnou moukou, kupodivu nakynulo i tak.

Takže bylo to dobré, samozřejmě dietního rozhodně ne, ale kupodivu sladké to moc nebylo.

Pro zájemce zde přidávám recept:

kvásek z 1/2 kostky droždí 

150g hladké + 150g celozrnné mouky

menší hrnek mléka (cca 100-150ml)

špetka soli

30 g másla

1 žloutek

1 PL cukru

Těsto se nechá vykynout, poté se rozválí a potře rozpuštěným máslem, posype skořicí a my posypávaly místo obyčejným, vanilkovým cukrem. Zaroluje se, rozřízne a zamotá, nakonec je dobré potřít žloutkem aby se kringel po upečení trochu blýskal. Náplně lze udělat všelijaké, co Vás napadne. Dobrou chuť. Na PMS jak dělané-) Příště opět o cvičení, slibuji-)

Fitko II

Od poslední návštěvy fitka mě příšerně bolely svaly na stehnech, myslela jsem že to nemůže nikdy přejít, ale den před plánovanou návštěvou č. 2 to polevilo. Díkybohu. Nemusím vysvětlovat, jak obtížné bylo nejenom chodit do schodů, ale i takové ty běžné věci jako ehm, posazení se na wc.

Kde jsou ty časy, kdy jsem běhala i 5 km..když jsem nad tím přemýšlela, neběžela jsem kromě dobíhání autobusu nebo tramvaje snad více jak 4 roky, buď mi v tom vadilo těhotenské břicho, nalitá prsa..anebo bolavé koleno a záda. Když jsem byla minule ve fitku, šla jsem posledních deset minut na pás a jak jsem tak šla, řekla jsem si, že jsem relativně v bezpečném prostoru a nikdo na mne nekouká a zkusím to je, jaké to je zase běžet. Chcípla jsem přesně po 25 vteřinách. Takže tentokrát jsem o tom přemýšlela a řekla si, že každou další návštěvu přidám půl minuty. Slíbila jsem si, že kdyby kotník nebo koleno začalo stávkovat, tak okamžitě zastavím. Je to k nevíře, ale tu minutu jsem vydržela. To byl pocit.., no nádherný. Na tu myšlenku mne přivedl nedávno sen, který se mi zdál. V něm jsem běžela podzimním lesoparkem, tak jako jsem v 17ti běhala v michiganském podzimu plném zlatých a červených javorových lupenů. Na to do smrti nezapomenu a zůstane to ve mne vždy jako symbol svobody, pohody a naprostého optimismu. Chtěla jsem alespoň na okamžik cítit, jaké to zase je. Už dlouhou dobu čtu blog své kamarádky, která začala běhat maratony a obdivuji jí. Já se nejspíš na žádný start závodu už nepodívám, ale pro ten pocit, bych chtěla zkusit třeba do Vánoc uběhnout v kuse 10 minut.

Už cestou domů mne začala bolet klenba v pravé noze, přidalo se koleno a do večera mě to táhlo i v kyčli a to jsem byla zahřátá i protažená. Takže trochu zklamání, opravdu budu muset na to jít jinak. Padl na mne smutek, ale jsem ráda, že už vím co mi mé tělo signalizuje. Snad spolu vydržíme, potřebuji aby se zmátořilo, jiné pro tento pobyt zde na tomto světě nemám  a chtěla bych vidět, jak mé děti vyrůstají a žijí své životy.

Fitko

Nikoliv, výletem na Bosu mé cvičení nekončí. Kdo čtete mé příspěvky od začátku, víte, že jsem si pořídila permanentku do sportcentra. Na na pátek se mi podařilo sehnat hlídání a možná to i vypadá, že by v tom mohla být nějaká pravidelnost (juch! ale kdo má děti víte, že s nimi se nedá nic moc plánovat, obzvlášť ne v období nemocí) a vyrazila jsem. 

       Bohužel v deset dopoledne žádné skupinové cvičení neprobíhá, a tak mi zbyla možnost jít do fitka. Není to o tom, že bych tam v životě  nebyla. Kdysi dávno, jsem chodila dva roky a pěkně intenzivně a moc mne to bavilo a pamatuji, jak jsem díky tomu neměla chutě na sladké, ani blbou náladu a ještě jsem se vypracovala tak, že se chlapi za mnou konečně začali otáčet:-). Jo, kde jsou ty časy! Nicméně vím, jak co funguje, nedávno jsem při úklidu i našla svůj první plán, který jsem si kdysi v šestnácti nechala sestavit trenérkou.

      Jelikož jsem si ale říkala, že oproti jiným pokusům něco s sebou udělat bylo vždy velmi intenzivní nasazení, zničení se a ponechání nápadu na změnu na později, případně se dostavila angína anebo jiná nemoc, řekla jsem si, že začnu zlehka. Vyrazila jsem tedy převážně jen do aerobní zóny a strávila 30 minut na cross trenažéru. Trocha mateřské demence člověka po 4 letech doma neopustí ani v sofistikovaném centru plné nadšených a plně dospělých lidí, a tak když jsem po sobě šla utřít zpocený stroj, nastříkala papírový ručník čistícím prostředkem, který tam měli připravený, vyrazil za tímto účelem i pán, který běžel kousek vedle na pásu. Ano, tušíte správně, navlhčila jsem mu kus toho papíru a podala mu jej úplně automaticky. Nevím, jestli je normální nevšímat si druhých, pán se příšerně vylekal, ale pak vypadal potěšeně, a já si uvědomila, že je opravdu nejvyšší čas občas někam odejít bez dětí.

     

K výsledkům, které mi ukazuje váha se vyjadřovat nebudu, váha mi dává jasně najevo, že v rámci měsíce se má hmotnost mění a po pár pohybových lekcích tam rozhodně nic nového nebude.

Ale zaznamenala jsem velkou změnu v mém okolí. Lidé říkají, že jsem se nějak změnila, že vypadám lépe. Vizuálně, jak jsem již psala toho kromě jedné velikost kalhot nevidím. ALE! Díky lepší stravě jsem mnohem méně unavená a podrážděná, mám mnohem více lepší náladu a nálady typu "Je mi smutno, sežeru cokoliv" se nedostavují tak často. To, že jsem se rozhodla, že se teď budu věnovat konečně trochu sobě má ve výsledek mnohem milejší maminku. Takže mohu všem vřele doporučit. Takže keep smiling, má to smysl!

Bosu

Zdroj: STOB.CZ

Jo je to tak. Vrhla jsem se do toho po hlavě! Po sobotním latino-zumba-port de bras maratonu jsem vyrazila v rámci akce naší městské části a vyzkoušela v místním Sokole cvičení na Bosu. Střed těla, to je přesně to, co nemám zpevněné, veškeré sporty, kde je potřeba balanc mi nejdou, loni jsem se vydrápala na Slackline abych jako synovi ukázala, že nepatřím do starého železa a nebýt kamarádky, která mi podala záchrannou ruku, málem jsem se rozpleskla na chodníku. Na bruslích vrávorám a jelikož i moje paní fyzioterapeutka mi dala cviky na střed těla, že jej potřebuji opravdu zpevnit, jinak mi ta plotýnka bude stále vyskakovat, jala jsem ozkoušet cvičení, o kterém se říká, že je přesně na posílení hlubokého stabilizačního systému.

BOSU, je zkratka, není to o tom, že by člověk cvičil naBOSO, jak jsem si kdysi myslela, popletená tím, že se na fyzio vždy zouvám, ale původ je ze slova BOth Sides Up, aneb civčíme na obou stranách té věci. Na první pohled si člověk říká, že pohodový Na hodinu dorazilo osm "laní" a já. Urvala jsem si modročernou polokouli, činky a podložku, Bosu postavila na podložku (píšu to sem proto, protože to sehrálo velmi důležitou roli v následujících minutách) a začali jsme. Hodina začala krásným rozehříváním, které spočívalo ve výstupu na kulatou stranu. Na první pohled pohoda, přece jen ten balon je uřízlý, ale chyba lávky. Laně hopkaly nahoru a dolu, mě se podařilo postupně postavit pravou nohu přiložit levou a honem dolů. Výstup se zakopáváním i předkopáváním i kopy do strany jsem kupodivu zvládla, celá pyšná, že nepadám. Cvičitelka ovšem zavelela, a všichni jsme měli vyskočit! na polokouli a poté provést cvik. Sebevražda, pomyslela jsem si, tělo ne a ne překonat strach a zkusit to alespoň jednou. Nakonec po tom, co laně hopkaly na polokouli nahoru do stran i do V, jsem se tedy odvážila a vyskočila jsem. Nejspíš jsem to vzala pod špatným úhlem, Bosu přejalo energii, poslalo jí to podložky, a ta se smýkla k cvičenkám přede mnou. Já se přece nedám! Znovu jsem vše urovnala jak má být, ubrala elánu (paní fyzio mi pořád hubuje, že jdu do věcí moc silou..no jo no, to už jsem ale já!) a vyskočila. V kotníku to divně zakřupalo, vyděšená jsem seskočila. Ujasnila jsem si, že tu nejsem proto, abych si něco zlomila, ale chvíli balancovala. Takže jsem po zbytku hodiny neskákala ale zůstala věrná výstupu na kopec a dřepům. Mimo jiné dřep na takovéhle nerovné ploše je taky zajímavá věc. Jak jdete do dřepu a nemáte zpevněné svaly středu těla, začne to s vámi třást a klepat..v tělocvičně to chvílemi vypadalo, že se účastnicím dostavil epileptický záchvat. Soustředění na suk uprostřed prkna na protější straně třepot na chvíli zastavil, také soustředění se na zpěvnění něčeho, co jsem nikdy neviděla a pravidelné dýchání mne zachránilo před pádem.

Zdroj: www.healthstylesexercise.com

Cvik, který je nad tímto textem se zdá hrozně jednoduchý. Ano, na podlaze, je to brnkačka, ale zvednout dva opěrné body ze čtyř na nerovné kouli, je úplně jiná liga. Slečna instruktorka si všimla mé snahy rozbít si obličej, a tak mi poradila, abych  nohu, na které se klečí posunula tak, abych se dotýkala špičkou země! Ha, jeden opěrný bod k dobru a jak to okamžitě pomohlo.

Vrcholem večera bylo otočení té věci na opačnou stranu, nastoupit na kinklající se plochu byl zážitek, ale potěšilo mě, že jsem neupadla, narozdíl od jedné z laní. Možná to bylo tím, že se polokoule pod mojí váhou trochu rozplácla a tak se tak snadno nekývala. Tak, či tak, rozhodně mě to potěšilo. Chvíli jsme se různě kývaly a já si připadala jak na trenažeru na skateboard, nebo surf. Úplně se mi vybavilo moře, vlnky, no musela jsem se brzy přenést zpět do reality, jinak bych zapomněla na ten svůj suk na zdi a pak by to byl spíš rychlý dolet než relax.

Nakonec přišly sedy lehy a protažení. Pokud mohu hodnotit svojí první hodinu, tak dávám palec nahoru, lilo ze mě docela dost, druhý den mne bolely svaly, o kterých jsem do té doby neměla zdání, že mám. Jen co mi přišlo příliš, je zatížení kotníků. Jen nohy se mi zbytečně překlápěly na špičky (poté následoval většinou záchranný seskok), po hodině mě bolely úpony v kotnících. Pokud máte někdo zkušenost, jak přesně si nevymknout kotník, uvítám radu. Zatím pravidelně chodit nebudu, ještě mám v plánu testovat i další typy cvičení, poté se rozhodnu.

Nestíhačka, zase frčíme!

       Hurá, konečně jsme všichni zdraví, a tak se pomalu vrhneme do aktivity!

S jídlem to poslední dva týdny bylo nahoru dolu, zdravá jídla, ale k tomu se dostavily asi dvě depky (14 dní zavření doma, okolnosti kolem, nepříjemná životní zkušenost, plus kritická fáze měsíce) a tím pádem padl i pytlík chipsů, z kterých mi pak bylo zase špatně. Je vidět, že hlava by občas řešila špatné nálady nevhodně, jako dříve, ale tělo to naprosto nechce. Jinak jak jsem byla zavřená doma, vzala jsem na milost svojí paní troubu, co jí vypadávají dvířka a připaluje odspodu a vyhrála si s těstem, snažila jsem se, aby bylo co nejvíc z celozrnné mouky, a vyrobila jsem kynutý švestkový koláč i pizzu.

Jelikož si nikdy nepamatuji, kolik čeho, ať žije Apetit a Kluci v akci!-)

Konec tohoto týdne byl úplně bombastický. Začal mi kurz pro rodiče, kteří se chystají zpět na trh práce, součástí jehož bylo i hlídání dětí. Moje děti nikdy nebyly v žádné školičce, a tak to byla docela zkouška, zda se nechají zabavit cizími "tetami". Vše proběhlo v pořádku, měla jsem radost že to děti zvládly a kurz vypadá báječně, vypadá to, že to bude na vysoké úrovni, připravované odborníky. Jsem zvědavá, jak to bude probíhat dál.

Páteční setkání absolventů a bývalých pedagogů našeho gymnázia, které slavilo 60 let mne vrátilo na místa, kam jsem si po maturitě říkala, že v životě již nevkročím. Vkročila jsem a bylo to zvláštní,  mísily se ve mě veselé i příšerné vzpomínky, nicméně následné posezení s bývalými spolužáky bylo báječné. Nicméně dlouho do noci jsem musela přemýšlet o tom, jak ten život hrozně rychle utíká a roky sviští jako o závod, každý jsme se vydali po nějaké cestě, naše životní stezky jsou různé. A odolala jsem guláši s knedlíky a dala si salát s kozím sýrem, na což jsem patřičně pyšná.

Manžel mi zase odjíždí pracovně pryč, jedna z nejlepších kamarádek i s rodinou odjíždí žít do zahraničí, tento víkend je ve znamení loučení a odjezdů. Ještě než všichni zmizí, jsem se jala konečně nazout tenisky a vyrazila jsem na fit dopoledne s třemi různými instruktory a vyplavila veškeré negativní emoce na lekcích Latino dance, Zumby a Port de bras. Bylo to skvělé a doufám, že se mi podaří vyrazit za sportem nějak pravidelně. (Čeká na mne ve sportcentru ta permanentka, já vím!).

Zjisitila jsem, že se nesmím koukat na ty laně kolem, jak jsou štíhlé, ohebné a v kondici, musím se dívat jen na sebe, své tělo a vnímat kam a jak se posouvám já. Nežiju, abych soutěžila s druhými, ale především sama se sebou, pokud se příště ohnu o půl centimetru dál, budu moc ráda, někdo holt zvládl pravidelně cvičit celý život, mě se to nepodařilo a děti mi udělaly velkou čáru přes rozpočet, prostě některé věci nebyly možné, především asi v mé hlavě. Takže, snad to půjde lépe. 

Farmářské trhy

O víkendech moc nestíhám psát, ještě teď se stonáním syna, jsem byla ráda, že funguji a neměla jsem vůbec chuť psát. Několik dní v bytě bylo neúnosných, a tak jakmile se synovi udělalo trochu lépe, vydali jsme se (on výjimečně v kočárku, dcera na plastové motorce) obhlídnout po delší době nedaleké farmářské trhy. Musím říct, že se mi líbí ten šrumec a jak tam i přes anonymitu velkoměsta narazíte na nějakého souseda, pejskaře, aj. typy lidí, které znáte.

Překvapila mne eko farma z vesnice z jižních Čech, která sídlí vesnici od mých rodičů. Vtipné. 

Mým cílem bylo pokochat se a cíleně ochutnat kaše z Naše kaše, o kterých jsem slyšela, ještě než se o nich psalo v Apetitu. Nejprve jsem se stavila u stánku s rybami, kde občas koupím lososa. Poté jsem zakoupila dvě kaše v již zmíněném stánku, ulovila jeden kulaťoučký chlebík (můj kvásek v lednici to nepřežil, sice už jsem dvakrát pekla ten svůj plackoid, ale do dokonalého chlebíku to mělo daleko), v dalším stánku jablečný mošt s rakytníkem (kdyby to mé nebohé dítě chtělo pít něco jiného než čistou vodu) a cestou zpět brambory (nuda, já vím, ale chyběly nám doma ve špajzce) a bezlepkovou kuličku s perníkovou příchutí (mňam!). Výlety na trhy jsou vždy nebezpečné pro peněženku, ale docela jsme to tentokrát zvládly, já a moje touha vyzkoušet vše nové i peněženka moc nezkuhrala.

Doma jsme s dcerou vybalily Naše kaše. Koupily jsme rýžovou s čokoládou a kokosem a pohankovou se švestkami a makem. První byla úžasná, s dcerou jsme měly každá svoji lžičku a snědly jsme jí natotata, u švestkové s makem se mi nedělalo dobře. Ani ne, že by nebyla dobrá, ale na mne kombinace pohanky a máku byla moc silné kafe. Pro makové nadšence ovšem jak dělaná, posypaná plátky mandlí a švestkami. Dcera se netvářila, že by jí to nechutnalo, a tak jsem jí tuto mističku přenechala. Krabičky jsou fajné! Po vymytí jsem si jednu uschovala na rozdělané stroužky česneku, Přijemné je přelepení Washi páskami, alespoń mi výrobci kašiček dopřáli možnost otestovat, jak tyto pásky lepí a jsou designově cool! (už vím, co napíšu Ježíškovi do seznamu-). U makové kaše si cením, že reagovali na komentáře svých zákazníků a přidali párátko! Příště třeba ochutnáme i třetí exotickou variantu s quinoou nebo staročeskou klasiku s jablky a rozinkami.

Autoři těchto kaší jsou správní mladí nadšenci a moc jím fandím, přesto si tedy dovolím poznamenat, že cena by nemusela být tak vysoká, 40 Kč je pro pracujícího člověka co nemá čas v kanceláří snídat asi ok, pro rodiče na dovolené, zbytečný luxus. (Věřím, že moje kamarádka a zasloužilá matka a expertka na potraviny z Jídlonenívěda se k tomu třeba časem vyjádří a vykalkuluje nám to!) Nicméně i tak doporučuji ochutnat, pokud máte rádi kvalitu.

Nemoc už mne nebaví

Měla jsem na tento týden hrozně moc plánů, aktivit nejenom s dětmi, ale i s manželem (a to je co říct), a nic z toho se nekoná. Mě už sice kašel téměř přešel, ale syn místo, aby se zlepšil, tak se jeho stav zhoršil. Včera jsme tedy cestovali k doktorce, a já se tu marně snažím přimět syna aby alespoň něco vypil, když nechce jíst. Léky ve všem pozná, takže jsem pořídila Paralen v čípcích a jak do něj narvu 4 ml tekutých ATB to fakt netuším.

Také jsem uvařila polévku z bio bedýnky, syn nejedl nic, dceru polévka také nějak neuchvátila (Ach jo, že já se vůbec snažím vyvářet zdravě...), ale já jsem si pochutnala. V bedýnce bylo spousta bylinek ( z paní neznámé se ukázala šalvěj, stále nevím co s ní, čaj se mi dělat nechce). 

Na dnešek jsem koupila kuřecí prsa, maso jsme dlouho neměli, a dýni. Dýňová polévka patří mezi mé oblíbené, podezírám děti, že to zase nebudou chtít, ale nenechám se odradit.

Jinak včera mě příšerně honila mlsná, ještě že jsem tu měla kus čerstvého ananasu, být čokoláda nebo sušenky ve skříni, už bych je snědla. Asi z únavy, počasí a rozmrzelosti nad synovým stavem.

Také nevím, zda jsem se svěřila, že jsem o víkendu ochutnala poprvé Bubble tea! Ta nepřeberná kombinace kombinací mi trochu zkomplikovala výběr. Chtěla jsem spíše mléčný než ovocný nápoj a práskající kuličky. Nakonec jsem příliš velký výběr vzdala a nechala si něco namíchat slečnou ve stánku. Maracuja, bílá broskev (jak se to liší od běžné broskve, když barva není poznat?) a práskací kuličky asi mixované, protože ten výběr byl moc velký. Ještě jsem nezkusila želé a ještě něco jiného- Na můj vkus moc sladké, ale ty práskající kuličky byly prostě zajímavé. Jen jsem asi byla moc naladěná praskající zmrzlinou z mého dětství, čekala jsem v puse explozi, místo toho to jen tak ruplo, vylila se na můj vkus až moc sladká šťáva, která se mi nalila do mého nedovrtaného zubu (má to objednané na říjen), takže jsem chvíli skučela, ale jinak dobré. Prý dělají i s ledem i teplý, tak uvidíme třeba příště. Manžela to neoslovilo, dcera byla nadšená, já dám šanci ještě nějaké další příchuti. Jen jsem si připadala velmi staře, když jsem stála ve frontě mezi pubertální mládeží. Ale tak, věk je jen číslo, že-)

Víkend s nákupy

Tak jo, nejsem člověk, co by miloval nákupy, ale jelikož tu byly Dny s M..., tak jsem toho využila. Nejenom, že jsme si do nového bydlení objednali novou postel, ale konečně jsem si koupila novou váhu, která neváží podle toho, kam si člověk stoupne +- 20 kilo :) Využila jsem tedy slev, a s nadšením jela pro tu černou krásku, která se mi za to, že jde do takové domácnosti pomstila ještě vyšší váhou, než jsem tu uváděla, takže k dnešnímu dni tedy 102,2, nicméně minule jsem se vážila ráno, tak ještě se třeba přes noc v posteli ztratím (haha). Je chytrá, alespoň orientačně měří podíl sádla (internista by se chytal za hlavu při těch číslech), vody (málo, málo..nevím jak neuplavat, ale prostě to pravidelné pití vody čajů apod mi dělá problém) a svalů (nějaké tam zbyly). Na kosti tam zbylo málo, takže to nebude těžkými kostmi:)

Nicméně jsem vyrazila výjimečně bez dětí i na nákup obuvi (černé na obrázku) a svetru a nových kalhot, protože ty původní mi začínají padat a když jsem posledně obouvala dítěti botu, vypadl mi zadek z kalhot, což nemůžu dopustit aby se opětovně stalo někde mezi lidmi a děti si nevybírají, kde se zují.

Potěšilo mne, že do kalhot i svetru se oblíknu do vel. 44 ještě nedávno mi byla 46 těsná. Tak kéž by ten trend pokračoval.

Jídlo o víkendu jsem jakž takž poskládala, totální OUT tomu dal neplánovaný pobyt z neděle na pondělí u maminky mého manžela, a tak jsem tedy dnes snědla i jeden bílý rohlík a kus prapodivného buřtu, z čehož mi nebylo dvakrát nejlépe, náladu jsem si však spravila vyzvednutím biobedýnky v místní zdravé výživě v ceně 250 Kč. V bedýnce jsem našla brambory, řepu, patizon (zítra budu googlit, co se s tím dá dělat), cuketu, něco jako asi dýni nebo cuketu nebo něco mezi tím, nažloutlé ale má to takové bradavice jak okrasné dýně, pór, mrkev, fazolové lusky, a haldu bylinek (jednu jsem neidentifikovala, ve zbytku majoránka, máta, pažitka, kus kapusty atd. Jsem nadšená. Asi na chvíli opustím své milované freshbedýnky.

Mateřství, nadváha a kašel - nebezpečná kombinace

Můj kašel jde konečně pomalu pryč, zato syn pálí průběžně celý den, a začíná také kašlat, nicméně byl dneska takový apatický, dopoledne se proválel v posteli a odpoledne si sice chvilku hrál, zbytek nechtěl nic, jen koukat na pohádky, dnes je mu tedy dopřáno.

Pokud jsou mezi vámi také maminky, které si díky těhotenství, porodu a váhou navíc odnesly taky bonus v podobě oslabeného pánevního dna, jistě je vám jasné, že mít několik dní kašel přináší jisté problémy. Kromě cviků, které mám z fyzioterapie na posílení zad i břicha, jsem pátrala po internetu, a narazila na paní Kari Bo, která se zabývá problematikou inkontinence a na youtube se dají zhlédnout její videa s pár cviky. Abych nedoporučovala něco, co sama nevyzkouším, dala jsem si dnes ráno dvacetiminutouvku s Kari a už teď večer cítím zádové i břišní svaly a i během cvičení jsem cítila, že moje necitlivé pánevní dno se trochu rozhýbalo a najednou ho více vnímám. Posilování CORE je vlastně základ, než se člověk vrhne na nějaké hopsací aktivity. Sama jsem tím skvělým příkladem, kdy jsem po porodu dcery chtěla začít pořádně makat, nějaké posilování doma na koberci přeci není pořádné cvičení, a tak jsem si přehnanou aktivitou vyhodila bederní plotýnku, která mě vyřadila mimo provoz na několik měsíců. Dceři jsou dva a čtvrt, a já tedy začínám opět od nuly, tentokrát ovšem vím, že to smysl má. Proto odkládám 30 day shred od naší milé Jill, v záchvatu po shazování jsem vydržela týden, a pak to byla se zády i koleny katastrofa. Takže pokud jste na tom jako já, hlavně neblbněte, tělo potřebuje čas a nejprve posílit.

Ohledně jídla dnes tedy bída. Sladké teda nic, jen snídaně Mixit s bílým jogurtem, sváča jablíčko, oběd celozrnný knedlík se špenátem co zbyl odvčera, maso není, neměla jsem možnost odejít z bytu, když byl syn na tom špatně. Tak snad zítra, jinak spolknu vlka i s Karkulkou:-) a to by nebylo fajn.

Přikládám odkaz na video na Kari Bo:
www.youtube.com/watch?v=3Tt2XOjjUIQ

V nemoci i ve zdraví..

..se snažím jíst pravidelně, i když nemám chuť. Stejně jsem musela se synem v pondělí na plavání, takže jsem nám zabalila svačinu do krabičky. Celý pondělní den jsem se prolívala různými čaji, mátou, dětským proti kašli, černým s citronem a medem. Po třech dnech horečky ustaly, nicméně se dostavil docela nepříjemný kašel. Dva další dny se tedy prolívám průduškovým čajem, mažu si hruď dětskou mastí na průdušky, dělám si zázvorový čaj a vařím si špenátovou polévku s česnekem ze zahrádky mé báječné tchýně, která má vždy česnek, který má pořádný říz.

Včera jsme s manželem měli výročí, 2 roky jako manželé, spolu již 11. let. Neuvěřitelné, jak to letí. Nicméně v plánu byla večeře. Poslední dva roky, co jsem přerušovala a navracela se do studií kvůli dětem, mi manžel sliboval, že mne po státnicích vezme na oslavu do takové jedné lepší restaurace typu "all you can eat". Moc dobře jsem si to pamatovala, jenže v létě se to po promoci nehodilo, a tak jsme to plánovali nakonec na září k výročí. Když se tedy před pár dny ptal, kam půjdeme, zatuhla jsem. Přeci TEĎ, když se snažím jíst málo, ale pravidelně, nepůjdu někam, kde skvěle vaří a můžu toho sníst moc! Srdce mě tedy zabolelo, ale s ohledem na naše trávicí ústrojí a skutečnost, že jsem se teď rozhodla jíst "slušně", jsme vybrali jinou restauraci. 

Bohužel, měli v nabídce mnou velmi oblíbené halušky s bryndzou a špekem. Nu, ale odolala jsem, bylo mi blbě od kašle, vybavila jsem si, jak těžko by mi po tom špeku bylo. A tak jsem nakonec skončila u salátku s rozpečenýmn kozím sýrem, hrozny, jablky a ozdobené physalis a nesmírně jsem si pochutnala (což bych o salátu v životě dřív nikdy neřekla). Musí se to nejspíš umět. Takže budete-li chtít vyrazit na prima baštu, v klášteře to umí klasicky i lehčeji.

Také jsem si uvědomila, že už je to 10 dní, co se snažím jíst zdravě! Váha se zbláznila, funguje jak odpočítávání u pořadu The Biggest Looser - skáčou si tam čísla od 60 do 100, takže je nejvyšší čas milé váze dát sbohem (myslela jsem si, že to je vybitými baterkami, ale i s novými šílí), a vybrat si nějakou novou. Tentokrát asi nebudu investovat do té, která má měřící část oddělitelnou (několik týdnů se nám byla tato malá krabička schopná schovávat v krabici s hračkami a vážení tedy stejně nebylo možné).

Pokud máte nějaké zkušenosti s osobními váhami za relativně příjemnou cenu, doporučte mi, prosím.

Váhově se tedy nedokážu srovnat, míry mám stále stejné (pochlubím se, až trochu něco ubyde, jo?-))

ale necítím se tak příšerně unavená! (tedy teď jak jsem měla horečky ano, ale i přesto, se cítím svěží a neoteklá, což je co říci.

Alternativní víkend

O víkendu jsem nepřispívala, byla jsem totiž i s dětmi v Prudké u Tišnova na setkání příznivců Naomi Aldort. Mezi její příznivce se tak úplně nepočítám, ale jelikož manžel jel na teambuilding do Českého ráje a počasí vypadalo, že bude krásné, nabídla mi kamarádka možnost přidat se. Tak jsem toho využila. Kemp byl krásný, bylo to včetně stravy, nějak mě podle smaženého květáku a brambor nenapadlo, že strava je objednaná vegetariánská, takže jsem večer u ohníčku vytáhla buřty a nabídla je ostatním, reakce ostatních dětí mne utvrdily v tom, že jsem se dopustila asi velkého faux pas.. Naštěstí se našlo i pár tatínků, kteří si buřta dali. Takže až na jednoho buřta moje strava docela šla. Květák mi snědl syn, na svačinky jsem měla z domu mrkev a jablka, jen se musím přiznat, že mi chybělo maso. Hlívový guláš byl vynikající, z nudlí z mákem jsem se málem po...ty nemám ráda z dob, kdy jsem navštěvovala školní jídelny. Měla jsem možnost ochutnat od účastníků domácí ovčí sýr (úžasné!) a hlavně poznat lidi, kteří žijí totálně jinak. 

Rodiny, co žijí v domečcích se zahradou, chovají ovce či kozy, s převážně 3-4 dětmi co se narodily doma, co rozhodně nepůjdou ani do školky, ani do školy, co chodí bosy a rochňají se u ohniště (už jsem viděla mojí matku, jak by z toho měla infarkt-)) a co na děti nekřičí, nekomandují je, jako wow. Jen si nedokážu moc představit styl takové výchovy ve městě. Většina z nich jedla opravdu hodně zdravě, bylo to velmi zajímavé. Pro mne velmi přínosný víkend. Jen jsem podcenila teploty v noci a nezkontrolovala naše spacáky, takže jsme první noc klepali kosu, druhou jsme již přespali v herničce na koberci. Já jsem si odvezla spousta nápadů a tipů nejen ohledně výchovy, ale i stravování, a také horečku, z čehož usuzuji, že momentálně pár dní budu s jídelníčkem bojovat a leda tak popíjet čaj s citronem.

Děti si to náramně užily, byl tam bazén (studený, ale většina dětí v něm plavala, moje si cáchaly nohy, plavat neumí a já neměla plavky), trampolína (asi nejoblíbenější), pískoviště se skluzavkou a dřevěná auto a vláčkodráha (hit č.1 mého syna) z chráněné dílny, kterou jedni z účastníků zapůjčili.

Sluníčko, sluníčko

Poslední dva dny jako by byly totálním opakem. Sluníčko se nám zase ukázalo a dobíjelo i pozitivní energii. Také návštěva kadeřnice po více jak čtvrt roce, ze mne i z dětí udělala zase hezčí lidi, to se cítí člověk hned lépe. Strávili jsme s dětmi co nejvíce času venku, i přes to se dalo udržet docela pravidelné stravování. Jen je potřeba přemýšlet nad svačinkou již před odchodem ven, případně během návštěvy obchodu zapnout jiný mód "co je dobré". Dříve jsem řešila, aby měly děti, ale sebe jsem nějak opomíjela.

Největší problém za těch pět dní vidím v tom, myslet na pravidelné jídlo včas a ještě řešit pití. Zatím to dělám tak, že hned u snídaně si udělám svůj mega hrneček čaje a k tomu do litrového džbánku vodu z kohoutku, pokud jdu s dětmi ven, tak půllitrovku vody, kterou různě dle možností doplňuji. I tak jsem ráda, když do sebe natlačím dva litry. Ke třem mám ještě dlouhou cestu. Ale nemůžu chtít zázraky po pár dnech.

Jinak mám ale pocit, že se mnohem víc motám v kuchyni, což mě tedy moc netěší. Asi to bude chtít změnit přístup a do kuchyně se těšit i na mytí nádobí. Jak to máte vy? Jak si organizujete den, abyste to zvládli?

Když chodí splíny

Jíst zdravě když je člověku fajn, je docela nenáročné. Pokud ale patříte stejně jako já mezi lidičky, kteří když na ně přijde smutek, sáhnou po něčem sladkém, to je potom teprve výzva.

Včera na mě padl nějaký pořádný splín, nic nevycházelo. Článek, který jsem upravovala pro jedno centrum a který měl nést v nově vznikajícím časopise i moje jméno, byl přepsán a mé jméno  z něj bylo odstraněno. Zamrzelo mne to. Člověk něco dělá rád a zadarmo a snaží se sbírat praxi, aby nezakrněl po dobu, co je na rodičovské, několik nocí nespí a přepisuje, upravuje, a nic. A takhle podobně je to s dalšími věcmi, asi bych se měla nad sebou zamyslet a neplýtvat energií na nesprávném místě.

Nicméně zpět k jídlu...bylo to děsné. Snídani i svačinku jsem snědla, k obědu jsem dětem dělala špagety, sobě jsem připravila Štíhlé nudle (ze Šmakouna) s tofu, sýrem a bílou paprikou. Chuťově nevýrazné, ale přísady a trocha oregána to schovala, ale efekt to mělo skvělý. Neměla jsem po obědě chuť na něco sladkého, jak běžně po špagetách mívám. Nicméně odpolední splín si vyžadoval něco dobrého, vyzýval ať se na to vykašlu a dám si. No naštěstí jsem čekala, že něco takového přijde, takže doma nemáme nic takového (manžel večer chodil a šmejdil, že by si něco dal a nic nenašel, bylo mi ho až líto). Vydržela jsem do svačiny a zavalila se kneckebrotem z Ikey (nechápu, pro koho to je určené, málem jsem si na tom vylámala zuby), vysokoprocentní šunkou a mrkví. K večeři jsem ohřála kukuřičné klasy a teda netradičně, ale manžel měl pak ještě hlad, jsme ohřála párky a ujedla jednu nožičku. Také jsem konečně nandala baterie do té naší váhy. Ukazuje 100,2.

Je na čase sepsat míry, váhy a určit cíl. Zítra se do toho pustím-)

Takové běžné pondělí..

..dalo by se říct. Přespávali jsme u babičky mých dětí (slovo tchýně mi přijde moc negativně zabarvené a já tu svojí mám moc ráda, a maminka manžela je zase zbytečně zdlouhavé). S sebou jsem měla krabičku s muesli a banánem, nicméně snídala jsem již v osm, můj žaludek je zvyklý na půl devátou, devátou, takže banán jsem tam tlačila až za chůze na autobus. Jela jsem na rehabilitaci se zády, báječná paní fyzioterapeutka mi srovnala zase zablokované místo, poopravila mi cviky (mám všelijak sešívané břicho, které silně utrpělo nošením dvou dětí uvnitř a záda trpí občasným poponášením dvou dětí v rozmezí 13-15 kilo). Takže mám zase domácí úkoly včetně toho, že bych si  měla najít cvičení Pilates (ach to hlídání).

Necelé tři hodiny od snídaně jsem si uvědomila, že bych měla někde sehnat něco k jídlu, že k domovu to nestíhám, zachránil mne stánek s ovocem, takže nektarinky mne zachránily.

Cestou domů jsem se zastavila opět v Ikee, a nakoupila zásoby lososa, které jsem si uložila k babičce do mrazáku. Oběd jsem dnes nemusela vařit ( a to je někdy úleva při tom denodenním kolotoči vaření), pochutnala jsem si na zeleninové polévce a guláši s knedlíky (uskromnila jsem se na počtu a to se také počítá:-)) 

Pak následovalo uspávání dcery, abychom mohli podniknout se synem minivýlet na lekci plavání. Lekce trvá sice třicet minut, nicméně syn si usmyslel, že mámu k plavání nepotřebuje, takže sice neumí šlapat ani vodu, ale pokoušel se oprostit se od mé osoby. Příště si to snad nechá lépe vysvětlit, já jsem po třiceti minutách v bazéně byla docela hotová a to jsem převážně chodila po dně a snažila se udržet mrskající se dítě nad vodou a vodní hračky ve vodě. Instruktorkou jsem ale nadšená, dokázala si získat lehké sympatie syna a to je co říct. Bonus to určitě bude mít, neb po plavání si dal i svačinku se mnou, a to je opět co říct, můj syn je nejspíš živ ze vzduchu. (Jeho nechuť k jídlu bych občas potřebovala..)

Manžel večeřel ovocné knedle, já jsem si dala tofu, 92% šunku, bagetku a zeleninu jo a dva olomoucké syrečky. Nebyla to snaha zlikvidovat nepřítele (šla jsem si to sníst jinam), ale k mému překvapení mají syrečky málo % tuku a docela dost bílkovin. Dřív bych to nikdy nedala do úst, ale jelikož jsem teď v procesu, kdy zkouším jíst jinak, tak proč ne zrovna i tohle.

Při návštěvě dnešní samoobsluhy jsem zjistila, kolik toho v těch regálech na nás číhá. Nebála jsem se projít uličkou s čokoládami a tvrdě se jim vysmát (uvidíme, kdy se budou chechtat ony mne, ale vybavila jsem si všechny ta sladidla apod. a řekla jsem si, že fakt ne). Nicméně, mají to v tom obchodě vymyšlené, pokud nechce člověk jít uličkou sladkostí, musí přes brambůrky..docela pomáhá dívat se přímo na to a říkat si, chemický hnus, chemický hnus, anebo se dívat vpravo do mrazáku.

Den druhý za mnou. Nejdou mi ty večeře..nevím co k nim vařit. Budu to muset pořešit. Kde jen mám tu knihu od Jill..

Jo a koupila jsem baterie do osobní váhy, takže pokud najdu horní i dolní část, konečně se dostanu k tomu, abych sem hodila nějaká čísla a také ty svoje vize. Takže snad zítra!

Den první

Jelikož jsem měla skluz s překladem, plán chodit brzy spát nevyšel, šla jsem do hajan až v půl druhé, po tom, co jsem převedla plačícího syna zpět do své postele (usnul v mé a pak s hrůzou zjistil, že není u tatínka, - pro vysvětlenou máme rozdělené ložnice kluci-holky). 

Na ráno jsem se těšila na mnou prvně namíchané Mixit, odvážila jsem si přesné množství, dolila přesným množstvím polotučného mléka, ochutnala, a málem jsem šla zvracet, mlíko, čerstvě koupené..za noc v lednici zkyslo. Takže nanovo. To mi to hezky začíná, říkala jsem si.

Svačinu jsem si užila, včera jsem na ochutnávku koupila mražené uzené plátky lososa v Ikee, a to tedy byla lahoda (škoda, že mi nepremává mrazák, hned bych těch zásob udělala mnohem více), pěkně se salátem a mrví jsem si udělala sendvič.

Oběd se stal první výzvou, díky totální změně plánu jsme z hřiště jeli otevřít lidem, co si přijeli pro válendu, a poté do obchodního centra zakoupit nový balón pro děti. Manžel, měl hlad, děti taky. Lehce smutně jsem koukala na manželovu Colu a hranolky se smažákem, nicméně vydržela jsem, (představila jsem si, jak by mě pak zase bolel žaludek a taky fakt, že to přece nezvořu hned první den), a objednala si neperlivou Magnesii a kuřecí maso a spousta zeleninové oblohy a prudila, aby mi to nezalívali žádnou ani pálivou ani jinou omáčkou. Vzpomněla jsem si tak na mojí kamarádku, která kdysi v pubertě, když byla na návštěvě, prudila takhle mojí mámu, s tím , že nejí tohle či onohle a trochu se mi paní za pultem zželelo, nicméně je to můj život, moje zdraví, nemá mi tam co lít bůhvíco.

Doma už dobrý, svačina sice měla být více zeleninová, ale plátek melounu a bagetka se salátem a  šunkou je taky fajn. 

Další zaváhání přišlo při zavadění o oříškové sušenky v autě..no stihla jsem si uvědomit, že to jíst nepotřebuji, ale už jsem jí měla skoro v puse. Zjišťuji, jak moc jsem byla zvyklá něco sníst aniž bych a to měla chuť, prostě protože na to má chuť někdo jiný. Takže velký vykřičník pro příště.

Ještě mne čeká večeře, ale to už nějak snad zvládneme..

Den před dnem D

Přeji krásnou sobotu. Zítra je den D, tedy den, kdy začínám jíst zdravě a hlavně pravidelně.

Váhala jsem, zda si ještě neužít poslední čokoládu, ale jelikož jsem na ní kupodivu neměla ani chuť, tak jsem odolala a vytáhla manžela na nákup potravin, a naplnila lednici spoustou zeleniny a ovoce, vysoceprocentní šunky, tvarohů atd., cestou si vyzvedla dva tubusy Mixitu, který mám tak ráda a donutí mne těšit se na snídani.

A také mám motivaci...nikdy to nedělám, že bych si kupovala menší oblečení, nicméně v týdnu jsem si v Tescu na Zličíně zkoušela podzimní/jarní kabát v té oné velikosti a dnes..totálně vyprodáno, nejenom má velikost, ale i ta barva, no jaké zklamání. Nakonec na Smíchově jsem sehnala, ehm.. o číslo menší, dopnu ho, ale velký oběd bych si asi dát nemohla, neb by knoflíky brzy ustřelily nějakému chodci na ulici jdoucímu proti mne hlavu. No, takže milý růžový kabátek bude motivační záležitost.

Jelikož jsem fanynkou Jillian Michaels ( pořad Biggest looser jsem sledovala a prostě je to správná baba ta Jill), koupila jsem si tu její knížku Ovládněte svůj metabolismus hned jak se na českém trhu objevila. Musím říct, že ta Jill mi je sympatická nejenom jako trenérka, ale i také jako autorka této knihy. To co tam píše se mi moc líbí, většina amerických "populárně naučných" knížek je plno slov a obsah nikde, tato kniha je opravdu nadupaná a řekla bych, podle toho, kolik mám kolem sebe kamarádek absolventek potravinářství, že to bude docela i rozumné na informace, které tam podává. Knížky se zkusím držet, nicméně recepty tam uvedené jsou trochu mimo naše možnosti co se týká některých ingrediencí. Zkusím se také inspirovat Domácí krabičkovou dietou, uvidíme, co se mi zadaří vytvořit za jídelníček. Momentálně sepisuji obsah lednice a špajzky, abych věděla, co v týdnu uvařit tak, abych nakrmila manžela i děti a sama to mohla jíst a chutnalo to. Uvidíme, uvidíme. Dnes přeji dobrou a krásně vyspěte, obzvlášť vy, kdo také začínáte!

Zdravím!
Vítejte na mém blogu, který jsem si založila po dlouhém zvažování, zda jít s kůží na trh.
Ale jelikož poslední roky pečuji o malé děti a do toho jsem se věnovala škole a jiným spíše duševně náročným aktivitám, a neměla jsem sílu věnovat se sama sobě, je nejvyšší čas začít zase pracovat na své tělesné stránce.

Jelikož potřebuji mít možnost vypsat se z toho, co se ve mě děje, protože psychika je u mne velká potvora a moc ovlivňuje to, jak se mi daří či nedaří svá těhotenská kila shodit, bylo mi doporučeno, zkusit spojit příjemné (psaní) s užitečným (monitorování toho, jak se stravuji a jak cvičím, či opačně). Blog jsem nazvala "držte mi palce", protože to je přesně to, co potřebuji. Držet palce, povzbudit, mít vědomí, že v tom nejsem sama. Předem díky a prosím negativismus si nechte doma, ju?

Co a jak mám v plánu prozradím příště!