Pečem' kringel

Jistě jste to už slyšeli, v ČR je mánie pečení vlastních chlebíků, pěstování kvásků apod.
I mne tato mánie neminula, i když jsem jí dlouho odolávala, s jasným odkazem na to, že pokud mám plynovou troubu, která většinu mých snah z jedné strany spálí, z druhé nedopeče, nemá smysl se pokoušet..no tak to omyl. Po tom, co mi na mé Facebookové zdi nabíhá tolik upečených rohlíčků, chlebů a jiných pochutin, nedalo se odolat.

A tak jsem v předchozích měsících kultivovala a hubila kvásek, pekla chlebíky, vybavila se ošatkou i správným typem mouky, kmínem a ostatními pochutinami. To vše se dalo produkovat v relativně omezené míře.

Smrt mé zářijové snaze zhubnout nasadil recept na Estonský kringel. Prostě je to jednoduché, zadělala jsem těsto a pomáhala rozválet dvouleté dceři, zbytek, od namazání a zarolování zvládla sama, rádýlkem jsme rozřízly a zamotaly a světe div se, upekly i v té troubě, co s námi moc nekamarádí.
Aby to nebylo jen úplně z bílé mouky, nahradila jsem půlku celozrnnou moukou, kupodivu nakynulo i tak.

Takže bylo to dobré, samozřejmě dietního rozhodně ne, ale kupodivu sladké to moc nebylo.

Pro zájemce zde přidávám recept:

kvásek z 1/2 kostky droždí 

150g hladké + 150g celozrnné mouky

menší hrnek mléka (cca 100-150ml)

špetka soli

30 g másla

1 žloutek

1 PL cukru

Těsto se nechá vykynout, poté se rozválí a potře rozpuštěným máslem, posype skořicí a my posypávaly místo obyčejným, vanilkovým cukrem. Zaroluje se, rozřízne a zamotá, nakonec je dobré potřít žloutkem aby se kringel po upečení trochu blýskal. Náplně lze udělat všelijaké, co Vás napadne. Dobrou chuť. Na PMS jak dělané-) Příště opět o cvičení, slibuji-)

Fitko II

Od poslední návštěvy fitka mě příšerně bolely svaly na stehnech, myslela jsem že to nemůže nikdy přejít, ale den před plánovanou návštěvou č. 2 to polevilo. Díkybohu. Nemusím vysvětlovat, jak obtížné bylo nejenom chodit do schodů, ale i takové ty běžné věci jako ehm, posazení se na wc.

Kde jsou ty časy, kdy jsem běhala i 5 km..když jsem nad tím přemýšlela, neběžela jsem kromě dobíhání autobusu nebo tramvaje snad více jak 4 roky, buď mi v tom vadilo těhotenské břicho, nalitá prsa..anebo bolavé koleno a záda. Když jsem byla minule ve fitku, šla jsem posledních deset minut na pás a jak jsem tak šla, řekla jsem si, že jsem relativně v bezpečném prostoru a nikdo na mne nekouká a zkusím to je, jaké to je zase běžet. Chcípla jsem přesně po 25 vteřinách. Takže tentokrát jsem o tom přemýšlela a řekla si, že každou další návštěvu přidám půl minuty. Slíbila jsem si, že kdyby kotník nebo koleno začalo stávkovat, tak okamžitě zastavím. Je to k nevíře, ale tu minutu jsem vydržela. To byl pocit.., no nádherný. Na tu myšlenku mne přivedl nedávno sen, který se mi zdál. V něm jsem běžela podzimním lesoparkem, tak jako jsem v 17ti běhala v michiganském podzimu plném zlatých a červených javorových lupenů. Na to do smrti nezapomenu a zůstane to ve mne vždy jako symbol svobody, pohody a naprostého optimismu. Chtěla jsem alespoň na okamžik cítit, jaké to zase je. Už dlouhou dobu čtu blog své kamarádky, která začala běhat maratony a obdivuji jí. Já se nejspíš na žádný start závodu už nepodívám, ale pro ten pocit, bych chtěla zkusit třeba do Vánoc uběhnout v kuse 10 minut.

Už cestou domů mne začala bolet klenba v pravé noze, přidalo se koleno a do večera mě to táhlo i v kyčli a to jsem byla zahřátá i protažená. Takže trochu zklamání, opravdu budu muset na to jít jinak. Padl na mne smutek, ale jsem ráda, že už vím co mi mé tělo signalizuje. Snad spolu vydržíme, potřebuji aby se zmátořilo, jiné pro tento pobyt zde na tomto světě nemám  a chtěla bych vidět, jak mé děti vyrůstají a žijí své životy.

Fitko

Nikoliv, výletem na Bosu mé cvičení nekončí. Kdo čtete mé příspěvky od začátku, víte, že jsem si pořídila permanentku do sportcentra. Na na pátek se mi podařilo sehnat hlídání a možná to i vypadá, že by v tom mohla být nějaká pravidelnost (juch! ale kdo má děti víte, že s nimi se nedá nic moc plánovat, obzvlášť ne v období nemocí) a vyrazila jsem. 

       Bohužel v deset dopoledne žádné skupinové cvičení neprobíhá, a tak mi zbyla možnost jít do fitka. Není to o tom, že bych tam v životě  nebyla. Kdysi dávno, jsem chodila dva roky a pěkně intenzivně a moc mne to bavilo a pamatuji, jak jsem díky tomu neměla chutě na sladké, ani blbou náladu a ještě jsem se vypracovala tak, že se chlapi za mnou konečně začali otáčet:-). Jo, kde jsou ty časy! Nicméně vím, jak co funguje, nedávno jsem při úklidu i našla svůj první plán, který jsem si kdysi v šestnácti nechala sestavit trenérkou.

      Jelikož jsem si ale říkala, že oproti jiným pokusům něco s sebou udělat bylo vždy velmi intenzivní nasazení, zničení se a ponechání nápadu na změnu na později, případně se dostavila angína anebo jiná nemoc, řekla jsem si, že začnu zlehka. Vyrazila jsem tedy převážně jen do aerobní zóny a strávila 30 minut na cross trenažéru. Trocha mateřské demence člověka po 4 letech doma neopustí ani v sofistikovaném centru plné nadšených a plně dospělých lidí, a tak když jsem po sobě šla utřít zpocený stroj, nastříkala papírový ručník čistícím prostředkem, který tam měli připravený, vyrazil za tímto účelem i pán, který běžel kousek vedle na pásu. Ano, tušíte správně, navlhčila jsem mu kus toho papíru a podala mu jej úplně automaticky. Nevím, jestli je normální nevšímat si druhých, pán se příšerně vylekal, ale pak vypadal potěšeně, a já si uvědomila, že je opravdu nejvyšší čas občas někam odejít bez dětí.

     

K výsledkům, které mi ukazuje váha se vyjadřovat nebudu, váha mi dává jasně najevo, že v rámci měsíce se má hmotnost mění a po pár pohybových lekcích tam rozhodně nic nového nebude.

Ale zaznamenala jsem velkou změnu v mém okolí. Lidé říkají, že jsem se nějak změnila, že vypadám lépe. Vizuálně, jak jsem již psala toho kromě jedné velikost kalhot nevidím. ALE! Díky lepší stravě jsem mnohem méně unavená a podrážděná, mám mnohem více lepší náladu a nálady typu "Je mi smutno, sežeru cokoliv" se nedostavují tak často. To, že jsem se rozhodla, že se teď budu věnovat konečně trochu sobě má ve výsledek mnohem milejší maminku. Takže mohu všem vřele doporučit. Takže keep smiling, má to smysl!

Bosu

Zdroj: STOB.CZ

Jo je to tak. Vrhla jsem se do toho po hlavě! Po sobotním latino-zumba-port de bras maratonu jsem vyrazila v rámci akce naší městské části a vyzkoušela v místním Sokole cvičení na Bosu. Střed těla, to je přesně to, co nemám zpevněné, veškeré sporty, kde je potřeba balanc mi nejdou, loni jsem se vydrápala na Slackline abych jako synovi ukázala, že nepatřím do starého železa a nebýt kamarádky, která mi podala záchrannou ruku, málem jsem se rozpleskla na chodníku. Na bruslích vrávorám a jelikož i moje paní fyzioterapeutka mi dala cviky na střed těla, že jej potřebuji opravdu zpevnit, jinak mi ta plotýnka bude stále vyskakovat, jala jsem ozkoušet cvičení, o kterém se říká, že je přesně na posílení hlubokého stabilizačního systému.

BOSU, je zkratka, není to o tom, že by člověk cvičil naBOSO, jak jsem si kdysi myslela, popletená tím, že se na fyzio vždy zouvám, ale původ je ze slova BOth Sides Up, aneb civčíme na obou stranách té věci. Na první pohled si člověk říká, že pohodový Na hodinu dorazilo osm "laní" a já. Urvala jsem si modročernou polokouli, činky a podložku, Bosu postavila na podložku (píšu to sem proto, protože to sehrálo velmi důležitou roli v následujících minutách) a začali jsme. Hodina začala krásným rozehříváním, které spočívalo ve výstupu na kulatou stranu. Na první pohled pohoda, přece jen ten balon je uřízlý, ale chyba lávky. Laně hopkaly nahoru a dolu, mě se podařilo postupně postavit pravou nohu přiložit levou a honem dolů. Výstup se zakopáváním i předkopáváním i kopy do strany jsem kupodivu zvládla, celá pyšná, že nepadám. Cvičitelka ovšem zavelela, a všichni jsme měli vyskočit! na polokouli a poté provést cvik. Sebevražda, pomyslela jsem si, tělo ne a ne překonat strach a zkusit to alespoň jednou. Nakonec po tom, co laně hopkaly na polokouli nahoru do stran i do V, jsem se tedy odvážila a vyskočila jsem. Nejspíš jsem to vzala pod špatným úhlem, Bosu přejalo energii, poslalo jí to podložky, a ta se smýkla k cvičenkám přede mnou. Já se přece nedám! Znovu jsem vše urovnala jak má být, ubrala elánu (paní fyzio mi pořád hubuje, že jdu do věcí moc silou..no jo no, to už jsem ale já!) a vyskočila. V kotníku to divně zakřupalo, vyděšená jsem seskočila. Ujasnila jsem si, že tu nejsem proto, abych si něco zlomila, ale chvíli balancovala. Takže jsem po zbytku hodiny neskákala ale zůstala věrná výstupu na kopec a dřepům. Mimo jiné dřep na takovéhle nerovné ploše je taky zajímavá věc. Jak jdete do dřepu a nemáte zpevněné svaly středu těla, začne to s vámi třást a klepat..v tělocvičně to chvílemi vypadalo, že se účastnicím dostavil epileptický záchvat. Soustředění na suk uprostřed prkna na protější straně třepot na chvíli zastavil, také soustředění se na zpěvnění něčeho, co jsem nikdy neviděla a pravidelné dýchání mne zachránilo před pádem.

Zdroj: www.healthstylesexercise.com

Cvik, který je nad tímto textem se zdá hrozně jednoduchý. Ano, na podlaze, je to brnkačka, ale zvednout dva opěrné body ze čtyř na nerovné kouli, je úplně jiná liga. Slečna instruktorka si všimla mé snahy rozbít si obličej, a tak mi poradila, abych  nohu, na které se klečí posunula tak, abych se dotýkala špičkou země! Ha, jeden opěrný bod k dobru a jak to okamžitě pomohlo.

Vrcholem večera bylo otočení té věci na opačnou stranu, nastoupit na kinklající se plochu byl zážitek, ale potěšilo mě, že jsem neupadla, narozdíl od jedné z laní. Možná to bylo tím, že se polokoule pod mojí váhou trochu rozplácla a tak se tak snadno nekývala. Tak, či tak, rozhodně mě to potěšilo. Chvíli jsme se různě kývaly a já si připadala jak na trenažeru na skateboard, nebo surf. Úplně se mi vybavilo moře, vlnky, no musela jsem se brzy přenést zpět do reality, jinak bych zapomněla na ten svůj suk na zdi a pak by to byl spíš rychlý dolet než relax.

Nakonec přišly sedy lehy a protažení. Pokud mohu hodnotit svojí první hodinu, tak dávám palec nahoru, lilo ze mě docela dost, druhý den mne bolely svaly, o kterých jsem do té doby neměla zdání, že mám. Jen co mi přišlo příliš, je zatížení kotníků. Jen nohy se mi zbytečně překlápěly na špičky (poté následoval většinou záchranný seskok), po hodině mě bolely úpony v kotnících. Pokud máte někdo zkušenost, jak přesně si nevymknout kotník, uvítám radu. Zatím pravidelně chodit nebudu, ještě mám v plánu testovat i další typy cvičení, poté se rozhodnu.