Fitko II

Od poslední návštěvy fitka mě příšerně bolely svaly na stehnech, myslela jsem že to nemůže nikdy přejít, ale den před plánovanou návštěvou č. 2 to polevilo. Díkybohu. Nemusím vysvětlovat, jak obtížné bylo nejenom chodit do schodů, ale i takové ty běžné věci jako ehm, posazení se na wc.

Kde jsou ty časy, kdy jsem běhala i 5 km..když jsem nad tím přemýšlela, neběžela jsem kromě dobíhání autobusu nebo tramvaje snad více jak 4 roky, buď mi v tom vadilo těhotenské břicho, nalitá prsa..anebo bolavé koleno a záda. Když jsem byla minule ve fitku, šla jsem posledních deset minut na pás a jak jsem tak šla, řekla jsem si, že jsem relativně v bezpečném prostoru a nikdo na mne nekouká a zkusím to je, jaké to je zase běžet. Chcípla jsem přesně po 25 vteřinách. Takže tentokrát jsem o tom přemýšlela a řekla si, že každou další návštěvu přidám půl minuty. Slíbila jsem si, že kdyby kotník nebo koleno začalo stávkovat, tak okamžitě zastavím. Je to k nevíře, ale tu minutu jsem vydržela. To byl pocit.., no nádherný. Na tu myšlenku mne přivedl nedávno sen, který se mi zdál. V něm jsem běžela podzimním lesoparkem, tak jako jsem v 17ti běhala v michiganském podzimu plném zlatých a červených javorových lupenů. Na to do smrti nezapomenu a zůstane to ve mne vždy jako symbol svobody, pohody a naprostého optimismu. Chtěla jsem alespoň na okamžik cítit, jaké to zase je. Už dlouhou dobu čtu blog své kamarádky, která začala běhat maratony a obdivuji jí. Já se nejspíš na žádný start závodu už nepodívám, ale pro ten pocit, bych chtěla zkusit třeba do Vánoc uběhnout v kuse 10 minut.

Už cestou domů mne začala bolet klenba v pravé noze, přidalo se koleno a do večera mě to táhlo i v kyčli a to jsem byla zahřátá i protažená. Takže trochu zklamání, opravdu budu muset na to jít jinak. Padl na mne smutek, ale jsem ráda, že už vím co mi mé tělo signalizuje. Snad spolu vydržíme, potřebuji aby se zmátořilo, jiné pro tento pobyt zde na tomto světě nemám  a chtěla bych vidět, jak mé děti vyrůstají a žijí své životy.