Alpining

Jak jsem slibovala, po dvou týdnech flákání se u sporáku, je potřeba zase endrofíny dodat jinak než přes dobroty, což vám povím, je při sledování pátečních dílů Dity P velmi těžké! Ona je prostě úžasná, žádná vychrtlina, má šarm, má vtip a ještě dělá úžasné dobroty..no nic, zpátky k Alpiningu.

Zdroj: itelegraph.co.uk

Jelikož ráda testuji nové sportovní aktivity, vyrazila jsem tentokrát na hodinu Alpiningu.

Rozhodla jsem se, že půjdu zase na nějakou skupinovou lekci, neboť fitko je sice dobré, ale rozhodně se nedokopu k takovým výkonům, jako když u toho hraje hudba a hecuje mě instruktorka.

Udělala jsem si rezervaci a vyrazila. Místnost Alpiningu na můj vkus byla moc nudlovitá,vedle sebe byly jen dva stroje, ale jelikož se nikdo nehrnul moc dopředu, šla jsem do třetí řady, abych ještě dobře viděla na instruktorku a zároveň nestála pod reproduktorem. Asi abychom se cítili více na horách, byly po zdech teda ty Alpy. Hned jsem se přihlásila, že jsem tam poprvé, a tak mi byl pás nastaven na střední sklon. Vtip je podobně jako na Heatu ten, že pás rozhýbáváte sami. Říkala jsem si, jo to bude pohoda, prostě jenom půjdu, jako na Heatu. Nicméně jsem pochopila, že ruce se dávají do pěti různých pozic, ty činky co visely na boku také mají svůj efekt jiný než dekorační a na podložku schovanou pod pásem se také dostalo a to kolečko na boku jsem pochopila až později, ale brzdí se tím pás!

Na lekci jsem přišla s předstihem, mám ráda, když si své místo na cvičení můžu vybrat a ne když na mne zbyde nějaké neoblíbené (třeba pod prapodivnou vzduchotechnikou, která snad odvádí pachy z wc a bistra zároveň). Všimla jsem si, že ostatní lidé, co přišli dřív, na pásu chodí. Snažila jsem si nejdříve převázat tkaničku na pravé tenisce, poté i na druhé, načež jsem usoudila, že je blbé tvářit se, že nic neumím, a rozešla jsem se taky. Během těch pěti minut než lekce začala jsem vyslechla nechtěný rozhovor paní s pánem o řadu dále, kde si vyprávěli veselé historky o tom, jak na minulé lekci byla paní, která málem dostala infarkt a nebyla schopná udělat ani jednu variaci. Takové nemístné strašení nováčků! Nedala jsem sice na sobě nic znát, ale hrdlo se mi trochu stáhlo, jaké variace?! To nepošlapu hodinu na pásu v různém tempu? Instruktorka dorazila, já se dávno potila a snažila se nemyslet nad chuděrkou, která to minule nedala a dnes už nepřišla. Začalo se docela v pěkném tempu, prý na rozehřátí, ze mě již dávno lilo..Vtip bude tedy v těch variacích. Za ta léta aerobiků a několik ročníků tanečních jsem díkybohu kroky stihla vnímat, jen sesynchronizovat krok po pásu,  úkok na brzdnou plochu (kdo to vymýšlel, měl asi nožičku jako laňka, taková úzká plocha mě stála velké množství energie, trefit se, nezlomit si kotník tím, že šlápnu mimo pás, který je zhruba ve výšce 30 cm od země) a zákrok, případně předkopávání, případně tah nohou všemi různými směry. 

Přehmatávání jsem také za chvilku zvládala. Různá véčka a výstupy na konstrukci jsem také "zmenežovala" tak, že nic nikde neupadlo, neutrhlo, ať již na stroji či na mém těle. Ránou pod pás byly otočky. Naznačila jsem, že jsem ráda, že jdu dopředu, natož abych se otáčela hned na první lekci. Ale Ale po tom co jsem se pár desítek vteřin musela koukat na pána přede mnou, který svým otočením narušil moje soukromí a hleděli jsme si z blízka do očí, usoudila jsem, že se radši přizabiju a vyzkouším otočku o 180 stupňů. Napoprvé se mi nohy zaškobrtly, dostihl mne strach a tak jsem se opět vrátila na výchozí pozici. Mezitím ostatní těch otoček udělali již několik. Druhý pokus. Hlavou se mi honilo, zda jako potřebuji takovéhle výzvy, konstrukce je tvrdá, samý kov, pan optik mi brýle naposledy spravil se slovy, že další ránu už asi nepřežijí, cítila jsem budoucí modřiny po celém svém těle. A pak jsem si řekla, že ne! Na tyhle podkopávající myšlenky musím zapomenout a myslet pozitivně. Prostě nebudu koukat na toho opoceného chlápka a otočím se! Když se tak lehce uchichtl mé minulé neotočce, musím ukázat, že narozdíl od jiných nepotřebuji tři lekce, ale zvládnu vše napoprvé. Světe div se, otočením mysli na pozitivní mód se otočilo i mé hmotné já. Tato zkušenost mne posílila natolik, že jsem dalších 15 minut šlapala a točila se a křížila jako nic. 

Po půlhodině se dostavila krize největšího kalibru. Měla jsem pocit, že vyplivnu plíce i se žaludkem, že omdlím nebo se rozpláču, pozvracím, odejdu, demonstrativně si stoupnu a ani se nehnu..tohle všechno se honilo mojí hlavou i zbytkem těla. Všimla jsem si, že se potím na předloktí, jak nezvyklé a zvláštní!

A tak jsem zpomalila, zamyslela se nad tím, co zase ta hlava blázní a zakázala si ten režim QUIT!

Během pár minut se uklidnil i můj tep a já došlapala zbytek chodící části. Následovalo posilování břicha. Tak jako při cvičení Jillianiných 30 day shred, i zde jsem se na posilování břicha (podotýkám nejslabšího svého článku) těšila! Díky kolektivní síle jsem to nevzdala, u spodního břicha jsem si upravila cviky podle své paní fyzioterapeutky, byla si vědoma středu svého těla, beder, dýchání, všeho toho, na co jsem celé roky kašlala a ono se to ohlásilo po letech vyhřezlou plotýnkou samo:)

Následovalo příjemné protažení a konec lekce. Šedesát minut uteklo jako voda a tolik emocí a energie, kolik proteklo, zpětně nad tím žasnu, co vše se může během jedné hodiny odehrát v člověku. Jo a svojí 1.5 litrovou petlahev jsem do sebe kopla již po 45 minutách. Příště si beru jednu rezervní půllitrovku s sebou. Nejsladší na závěr byla teplá sprcha a relax během 20-timinutové cesty domů autobusem. Alpiningu tedy dávám jedničku s hvězdičkou. Aerobní i posilovací, nohy ruce a hodně hodně střed těla (aby člověk neupadl, musí se držet zpevněný!). Druhý den mne nic nebolelo, ovšem třetí jsem málem nevstala z postele. Nicméně jdu brzy znovu. Pokud se budete chtít přidat, budu jen ráda a smát se vám určitě nebudu, nemám to v povaze:-)