středa 30. listopadu 2016

Po době temna je tu zase světleji

Mno, tak koukám, že ta moje doba temna v podobě neblogování měla docela delší trvání.
Nicméně to tak život přináší, někdy člověka život zasype tíhou a starostmi natolik, že nemá potřebu, možná odvahu, ventilovat to navenek, aby nebyl fňukna. Takže, co se od té doby stalo?

1. Odchod babičky jsem rozdýchávala téměř půl roku, a dodnes mám stavy, kdy mi tak strašně moc chybí, i jako velká a máma od dětí, jsem když jsme byli na návštěvě, chodila k babičce pelíškovat a celé noci jsme prokecaly. To mi hrozně chybí, takové to mezigenerační nezáavazné nebo i smrtelně důležité sdílení s někým kdo umí dát radu a přitom nekritizovat a nenálepkovat.

2. Na jaře 2014 mi končila rodičovská dovolená, a s pomocí koučky jsem si nalajnovala tři své profesní dráhy (chápejte, takové ty pro matku realizovatelné).
První se mi nedařilo realizovat, snaha postavit sena vlastní nohy byla trochu moc narychlo, a tak od této varianty jsem upustila. Variantu dvě jsem naskočila hned druhý den po konci RD, práce mne neskutečně bavila, lidi byli báječní, ale co totálně nebylo možné, byla pracovní doba někdy do večera, když mateřská škola končí v pět, děti jsou malé jen jednou..takže varianta tři a já jsem skončila ve státním školství. (O tom asi někdy jindy, tématika tohoto blogu " do boje" by se do této profese také možná hodila). Kupodivu v této variantě visím už třetí rok a musím říct, že jsem našla mnoho skvělých přátel, nicméně taky realita kdy člověk vleze z korporátu do školství, to je někdy opravdu ťafka. (Třeba reakce na to, když na první poradě zesednete flek někomu, kdo na tom místě trůní už tři dekády..)
No nicméně zpět k tématu, ve školní jídelně vaří dobře (jako fakt!) a nakládají toho moc, takže ehm, boj s kily šel jasně že do kopru. (Letošní školní rok je to trochu boj s těmi milými dámami za okýnkem) A do toho takové ty dětské nemoce jako spála a pod, a člověk je najednou bez kondice, věčně unaven a jediné co si přeje jít spát...a tak od ledna do června plus pět kilo..oujé..

3. Na jaře 2016 mi omylem veterinář usmrtil chybně podanou injekcí moji nejmilovanější fenu, s kterou jsem studovala, běhala agility a různě byla akční. Hodně mne to zlomilo, opravdu to nebyl "jen" pes, ale kámoška, co se mnou zažila útrapy i veselí mého dvacetiletého až třicetiletého já.
A tak jsem si řekla, že je potřeba začít zase žít, nečekat až na někdy, protože ten náš život je velmi krátký a opravdu může být ze dne na den vše jinak.

Nedávám si nikdy novoroční přání, protože u mne je ten nový rok vždycky od září, mám to tak celý život, zásadní věci pozitivní i negativní se mi stávají na podzim. Letos jsem si řekla, že si dám cíl a to do jara být v lepší kondici. (Ten plán má i dost konkrétní rámec, ale o tom někdy později).

Nechala jsem si sestavit jídelníček, a rozhodla se, že si najdu i trenéra, protože nějaký rok zpět jsem si snahou být superakční vyhodila plotýnku, znáte to, oslabený střed těla a různé svalové dysbalance a člověk se do toho opře..a chudák tělo dá člověku velkou stopku třeba u na půl roku.

A o tom bych Vám teď chtěla psát. Asi proto, že sport mi vlastně vždykcy dělal dobře na těle a na duši a chyběl mi a taky protože jídlo je moje velké tabu. Když mám špatné dny, nejsem schopná jíst nic, a pak přijde krize, a snědla bych čokoládu, nebo cokoliv sladkého. Ráno sice něco sním, ale moje biorytmy jsou asi opravdu jinde, moje hlava se probouzí až v devět, a ani po dvou letech docházky na osmou, si nepřeji nic víc, než ráno nevstávat v šest. (Konečně se mi už nezdá, že zaspím, to mne strašilo celý první školní rok, haha). No a taky mi po cca roce, kdy nepíšu do časopisu laktační poradnu, chybí psaní.

Příště se těšte na to, jak jsem se poprala s jídelníčkem a emocemi z prvních 6ti týdnů trénování pod vedením trenéra.

1 komentář:

  1. moc se těším na další článek a inspiraci pro boj s kily! Taky se jich momentálně pomalu zbavuji :-)

    OdpovědětVymazat